Album Rímur splňuje po zvukové a hudební stránce vše, co již automaticky očekáváme od jakéhokoli produktu mnichovského vydavatelství ECM. Pečlivá volba prostoru, kde nahrávka vzniká, stojí s perfekcionistickou postprodukcí za lahodným zvukem, jenž je pro severské hudební projekty labelu po dlouhá léta charakteristický. O něco méně přesvědčivější je ovšem koncept tohoto alba.
Jádro repertoáru tvoří islandské a skandinávské lidové písně. Dalším okruhem jsou islandské dvouhlasé písně tvísöngur, které se dochovaly v zápisech ze 17. století. Na soupisu skladeb se objevuje též několik středověkých hymnů, skandinávských příspěvků k tradici latinského chorálu. Tyto nesourodé okruhy jsou spojeny jednotným aranžérským a vokálním stylem členek Tria Mediæval a improvizačními vstupy Arve Henriksena. Jeho trubka na nahrávce plní roli dalšího hlasu, který se někdy připojuje k prodlevám, jindy lakonicky komentuje prosté písňové fráze nebo zdvojuje vokální linku.
Na jednu stranu je obdivuhodné, že se hymnus ke skandinávskému svatému vcelku dobře snáší s islandskou ukolébavkou, na druhou stranu jsou však obě tradice oblečeny do šatů, které jim nejsou vlastní. Anna Maria Friman to v průvodním textu omlouvá tím, že nikdy nebudeme vědět, jak zněla hudba prvních osadníků Islandu, ale obdivuhodná trvanlivost starých bájí nás může inspirovat k vytvoření něčeho nového.
Rímur, lidové písně a latinské hymny mají vcelku mnoho společného. Podobnou metrickou strukturou počínaje a obdivuhodnou nosností jednoduchých melodií konče. Všechny tři druhy písní provozovala široká škála různě talentovaných pěvců a písně musely fungovat i pod nánosem rozličných nedokonalostí, což pouze zpětně prověřovalo jejich kvalitu. Perfekcionismus krásných a školených ženských hlasů a komponovaných archaizujících vícehlasých aranží je tomuto hudebnímu světu poněkud vzdálen. Toto ovšem není myšleno jako výčitka. Jak již bylo řečeno, o autenticitu na této desce nejde.
Povedenou nahrávku si lze s potěšením vychutnat, ovšem za předpokladu, že přijmeme pravidla hry a nebudeme hledat nic víc než zmíněné „něco nové“, které vzniklo na základě různě starých severských hudebních tradic. Potom je o něco lehčí smířit se s tím, že každá ze zastoupených hudebních tradic musela pro blaho celku zamlčet část svého výpovědního potenciálu.
