Koncert, na který se bude dlouho vzpomínat, se odehrál 13. dubna v Laser Show Hall brněnského Boby centra. Wayne Shorter je ve svých 82 letech legendou a nikdo by mu nemohl mít za zlé, kdyby v poklidu sklízel plody své současné popularity. Její základy položil zejména v 60. letech jako saxofonista druhého kvinteta Milese Davise a posléze kapely Weather Report, jejíž umělecké směřování určoval společně s Joe Zawinulem. Shorter se ale rozhodl neustále zkoušet očekávání vybíravých obdivovatelů svých rozličných hudebních inkarnací. Někteří nedají dopustit na Waynovu sólovou tvorbu v 60. letech, zhmotněnou zejména v desce Speak No Evil. Jiní si potrpí na styl, který praktikoval ve zmíněných Weather Report, či na deskách v duchu jazzové fúze z přelomu 80. a 90. let. Na přelomu tisíciletí se postaral o senzaci, když založil akustické kvarteto, jehož improvizační styl navazuje na nejlepší momenty Davisova tzv. druhého kvinteta a jehož rytmická sekce zůstává po celých 16 let neměnná: Danilo Pérez, John Patitucci a Brian Blade. Pět ódy na úroveň souhry, které se těmto muzikantům během oněch let podařilo dosáhnout, je nošením dříví do lesa, pojďme si raději shrnout, co se dělo ve středu v Brně.
Kvartet prezentoval již od počátku své existence vyvážený průřez kompozicemi ze všech období, kterými si Shorter prošel. Již tehdy byl improvizační jazyk rozvolněný, kontury tématu se zčásti ztrácely v mlze, nemluvě o klasické formě moderního jazzu, tématu a řadě sólových výstupů. Tato raná fáze je zachycená na albu Footprints Live! Zatímco část příznivců byla nadšena, jiná žehrala na nepřístupnost a elitářství. Postupně začala převažovat podoba improvizace, která se v základu drží odvěkého principu, který najdeme snad ve všech hudebních kulturách světa: Při nezávazném a rozvolněném pohrávání si s hudebními nápady vzniká materiál, který je v dalším průběhu zahušťován rytmem a intenzitou souhry až na hranu snesitelnosti. Slyšíme to ve vrcholné fázi indických rág, v makedonském tanci teškoto nebo ve free jazzu. Takové hudbě se posluchač musí bezvýhradně otevřít a oprostit se od svých očekávání, jinak odchází zklamán. Toto není „džez“, který přináší předkousaný a uhlazený Summertime na podnose až ke stolu.
Ze Shorterova tenorsaxofonu nejdříve vycházejí zvuky, při nichž se sotva rozechvěje plátek, Blade víří na činely cokoli, co popírá pravidelný beat, Patitucci sahá po smyčci a Pérez drnká mincemi do strun. A pak se stane, že po deseti minutách se prostorem sklouzne několikrát opakovaná a zrychlená fráze z She Moves Through the Fair a mysl posluchače tím najde opěrný bod a může sledovat ten jedinečný příběh, který se bude odehrávat jen ten večer. Příznivce své elektrické tvorby Shorter potěšil tématem The Three Marias. Tehdy také sáhl po druhém saxofonu. Ze začátku očividně bojoval s neposedným plátkem sopránky, která zněla v nejvyšším rejstříku poněkud nastydle, drobné srovnání hubičky však problém vyřešilo, a tak mohly vyniknout nádherné táhlé tóny teprve dva roky staré kompozice Prometheus Unbound, která se zatím na žádné řadové desce neobjevila.
Wayne se svým současným hraním podobá Prométheovi, jenž se vzdal vyšlapaných cest, prodírá se mezi stromy a hledá průhledy, aby se mohl ve správný moment prosvítit až na konec lesa, někdy nepopsatelně krásnými vysokými tóny, jindy frází, která se heroicky vyváže z harmonického kontextu a končí kdesi v jiné sféře. Co je na tom konci lesa, nechám na každém z vás. Publiku v brněnském Boby centru přála mimořádně a snad i nevysvětlitelně příznivá konstelace vesmírných energií, hudebníci hráli s očividnou chutí. Pokud by nastal opak, dočkali bychom se od této sestavy nejspíše profesionálního výkonu vysoké úrovně, takto je to absolutorium.
