Vyznění druhého večera festivalu Punkt meets Music Infinity dokonale podtrhlo slibnou dramaturgii, jež svedla na jedno pódium postupně elektronicky obohacené akustiky Clarinet Factory, matadory vzešlé z prostředí jazz fusion Eivinda Aarseta, Nilse Pettera Molværa a Jana Banga, duchovního otce fenoménu Punkt.
Večer se rozjížděl velmi zvolna, přesně tak, jak bychom to očekávali od severského hudebního svátku. Koberce měkkých a sehraných tónů do prostoru pokládala Clarinet Factory v doprovodu Tomáše Dvořáka alias Floexe, s nímž klarinetisté spolupracují již déle než rok. Host střídal elektroniku, klarinet a metalofony, které mimo paliček obsluhoval i smyčcem. Vrzavě zvonivé tóny, které při tom vznikají, se vznášely nad pozdějším remixem. Z Floexova repertoáru zazněly písně Bolek a Lolek, Forget-me-not, či Blow Up. Lyrickou píseň Bílý sníh vystřídala svižnější Pruďas Dance. V dynamičtějších momentech jsme si opět mohli užívat rytmické využívání basklarinetu, zatímco v meditativnějších přicházel ke slovu majestátní, zřídka používaný kontrabasový klarinet. Pohroužen do zpracovávání samplů seděl s hudebníky na pódiu Jan Bang.
Po krátké přestávce za druhý stůl s krabičkami usedl Audun Kleive, mimo jiné známý a vyhledávaný bubeník norské jazzové scény. Pečlivě prokomponované plochy Clarinet Factory byly roztrhány na jednotlivé vzorce a za pomoci ostřejších cvakavých impulsů navršeny do několika klimaxů.
Druhý koncert večera patřil živému provedení alba Heliographs Erika Honoré. Jemně se převalující ambientní peřiny se i díky hostujícím muzikantům naživo proměnily v dravé monstrum. Kromě zmíněných Aarseta a Molværa se na proměnlivé sónické konstrukci podíleli i perkusionista Ingar Zach, kouzlící s ostrými i tupými kovovými předměty nad blánou obrovského bubnu. Ohlášený line up byl rozšířen ještě o Streifenjunko a Sheriffs of Nothingness, volné improvizátory, jejichž vystoupení bylo naplánováno na následující den.
Diverzita v kombinaci s množstvím hudebníků si koledovala o průšvih, pokud by se pozornost tříštila o neslučitelné hudební individuality. K velkému nadšení celého publika k tomu nedošlo. Zvukové vrstvy byly snadno rozlišitelné. Od úvodní skladby Navigators, jednoduše načrtnuté ambientní miniatury, spěla logika performance až k nakažlivě pulzující Pioneer Trail. Počáteční zvukové smetí a chaos se kolektivním úsilím přirozeně začalo třídit. Žádná individualita si neuzurpovala prostor pro sebe, místo toho se všichni snažili udržovat, zahušťovat a rozpohybovat tu zvukovou bublinu. Nešlo nežasnout nad ukázkou přirozenosti, s jakou norští hudebníci obecně přijali jazyk experimentální hudby a s ní spojenou nepřebernou paletu nových zvuků. Při vší úctě ke Clarinet Factory a Floexovi, jejichž vystoupení nepostrádalo své kouzlo, toto byl příklad zvládnutí akustického i elektronického zvuku jako z jiné dimenze.
Večer měl zakončit Stian Balducci. Nenápadný chlapík se se svým laptopem zašil do pravého zadního rohu jeviště a nechal na sebe svítit jednoduchým vertikálním kuželem. Taktéž jeho remix byl pojat v souladu s očekáváním minimalisticky. Rozhodl se, že právě odeznělou hudbu, která téměř pukala plností nápadů, opačným směrem ohlodá na různě tvarované artefakty. Sametově temné akordy Eivinda Aarseta se tak proměňovaly v útržky zvuku velkého zvonu, který publikum vyprovodil do žižkovské noci.
