Přesně po třech letech a třech měsících od své pražské premiéry v Meetfactory se Fink vrátil 17. února 2015 na místo činu. Za tu dobu stihl vydat nejen společnou desku s Royal Concertgebouw Orchestra, ale i další řadovou desku Hard Believer. Kam se mu za tu dobu podařilo zvukově dospět? O co přišli nešťastníci, kteří už se na beznadějně vyprodaný koncert nedostali? Pro začátek mohu prozradit, že se nekonala žádná dramaturgická překvapení a Fink sestavil pražský setlist až na starší Sort of Revolution a přídavek ze zaručených hitovek z dvou nejnovějších desek.
Výhradním předskokanem na Finkově aktuálním evropském turné je britský klávesový lyrik Douglas Dare. Na bicí a obsluhou elektroniky mu sekundoval Fabian Prynn. S očividným nadšením relativní ukázněností pražského publika zahráli několik kousků ze společného debutu Whelm, z nichž okatě prosvítala estetika Jamese Blakea. Jeho vypjatě emocionální vokál nemusí sednout úplně každému. Dvojice však sklidila vřelý aplaus a za strašidelně houstnoucí mlhy se čelalo se už jen na hlavní postavu večera.
Mlha byla v tom kontextu až metaforická. Jaký Fink se z ní vynoří? Málokterý soudobý songwriter má za sebou takový stylový veletoč jako on. Větší změna, než jaká se udála mezi debutem u Ninja Tune a akustickou deskou Biscuits for Breakfast, již asi není reálná, přesto získal Finkův projev oproti turné k Perfect Darkness opět jiné tóny, poněkud jednoznačnější kontury a širší zvuk. V textech je dnes Fink i o něco osobnější. Kromě baskytaristy Guye Whittakera a bubeníka Tima Thorntona se sestava rozrostla o dalšího kytaristu, jímž je Chris Nicholls. Úvodní song Pilgrim je dobrý příklad Finkova nového směřování. Song je postaven na přehledných riffech a vygradován až k prodlužovanému instrumentálnímu refrénu.
Zazněla také příjemně minimalistická podoba Yesterday Was Hard on All of Us. Chris Nicholls se tam zlehka vkrádal nápaditými vyhrávkami do ponechaných skulin. Činil se i v jiných písních. Kupříkladu jeho melodie v Berlin Sunrise, kterou začal obohacovat refrén zhruba od poloviny dál, je přímo úchvatná a nelze ji jen tak snadno vyhnat z hlavy. Nešlo se ovšem ubránit pocitu, že tento chlapík Finkovi ulevuje od kytarové práce, která charakterizovala jeho koncerty v minulosti a nás posluchače o cosi obírá. Ta buskerská odhodlanost, s jakou Fink při sólových výstupech mučil struny omlácené španělky, dostala prostor už jen v Hard Believer a Wheels, dvou připomínkách Finkovy bluesové tváře. Trochu do pozadí ustoupila i jeho hravost v experimentování s různými elektrickými kytarami, třebaže jednoduše nazvučenými, přesto jedinečně rozeznívanými.
Překrásná balada Truth Begins byla další z písní, které se v Praze zjevily v maximálně úsporné aranži. Plovoucí melodie elektrické basy si mohla dovolit rozmáchlé výlety do středních poloh, které uvolnila akustická kytara zaškrcená ve vysokém rejstříku. Nenápadný vrchol večera. Do konce oficiálního konce zbývaly již jen Looking Too Closely a Berlin Sunrise. Fink i ve své nejčerstvější tvorbě dokazuje, že kombinace silného hudebního nápadu, upřímného, k prvoplánovosti nesklouzávajícího textu a promyšlené hudební realizace je nevyčerpatelná a vděčná. This Is the Thing.
